Po několika

... dnech neaktivity se hlásím znovu z domku pod vrtulí. Má maličkost se totiž účastnila Expedice Jeseníky. Naše třicetinohá a dvoukolá výprava podnikla mimo jíné i výšlap na Dlouhé stráně, z čehož se vzpamatovávám ještě dnes. 

Lanovkou jsme se nechali z Kout nad Desnou vyvést na Medvědí horu. Lanovkou jsem jela poprvé, ne že bych měla strach z výšek, ale moc příjemně mi ze začátku nebylo, když jsem viděla tu hloubku pode mnou. Ale pak už to šlo a mohla jsem si užívat šumění vzduchu kolem uší a okolní ticho. 

Z lanovky vzhůru na kopec Mravenečník. Mravenci jsou tu opravdu obrovští. Naším cílem byla horní nádrž a pak dolní nádrž. A z dolní nádrže pěkně zpátky do Kout na vlak. Trasa to nebyla zrovna nejkratší, něco málo přes patnáct kilometrů. Když vezmeme v úvahu, že celá vede po asfaltu, že rovinek je tam pramálo, a že se výpravy účastní i vozíčkář... No zkrátka a dobře: MÁKLI jsme si! Kapacitu plic mám mizernou, jak jsem zjistila v jednom kopci. Ještě že jsem se mohla opřít o vozík, jinak bych spadla přímo na hubu lapajíc po troše kyslíku.

Vrcholu jsme dosáhli ještě docela svěží, mé tričko by se dalo ždímat. Momentálně je horní nádrž vypuštěná. 

Na protějším hřebeni na nás mával Praděd.

A pak už se šlo jen z kopce. Kolena začala brzy protestovat, ale to ještě netušila, co je čeká. 

Až do místa kolečka jsme se dopotáceli a ještě MNOHEM MNOHEM dál.

Největší odměnou bylo sedadlo v motoráčku v Koutech, kam jsme došli po pěti hodinách nádherné, slunečné a parné vycházky. No jo no, když si někdo koupí málo podrobnou mapu... ☼☼☼

Ale i tak to bylo fajn, hlavně nezapomenu na ty okamžiky, kdy někteří členi expedice zkoušeli jít část trasy naboso, pak když druzí zahučeli do vody i v oblečení, když třetí uskakovali před slepýšem s křikem: "Bacha zmije!", a když čtvrtí z čirého zoufalství začali zpívat šlágry naší lidové tvorby.