Domácí slůňata

Dnes první den jakž takž projasněný slůněm. Mokro až na půdu. Naštěstí jen slovní hrátka, povodně se nám zatím úspěšně vyhýbají. Stýská se mi po venku až běda. Nedá se, musíme se zásobit domácíma slunkama. Roksy cucací bonbony, objevené v regálu v minisámožce. Variace citrus. Ať se nemusíme moc nutit do toho ksichtění se na déšť. 

Z poloviny odbalit a lízat jako lízátko. Toť z dob dětství. A k tomu vzpomínky na cucohrátky s bratránkem - komu vydrží bonbon dýl v puse - s přehledem vyhrával, bonbon míval za škraní i hodinu.

Nedostatek slunka se podepisuje na mé psychice. :o) Vyrazila jsem s Divokem na prochajdu. Na tom by nebylo nic šíleného, kdybych si to nenasměrovala do promočeného záhumení, a navíc v polobotkách. Za hustého deštíku bez deštníku. To, že mi už kape na karbid, mi došlo překvapivě brzy. Promáčené boty, promáčené nohavice až po kolena, mokrý pes připomínající spíše lištičku... Ale dobrý, mozek okysličen, tělo protáhlé, psisko vyštěkané. A navíc jsem zakopla o poklad. Tachometřík. Ještě by se hodilo najít stojánek k němu. Třeba příště. Ale hodí se i tak, dokonce ukazuje teplotu. 

Objev včerejška. Super mazání na bolavá zápěstí po háčkování. Teď se může háčkovat až do alejůja. Jóó! 

Modré obloze zdar!