Okolo Oslavy

...aneb toulání se po zemích moravských

 

Z D1 sjíždíme na exitu 162 u Velké Bíteše a frčíme si to směrem na jih přes Kralice nad Oslavou až do vesničky Březník.

Auto necháváme kousíček od areálu U Lamberka a dál už si to šlapeme po svých. Láká nás řeka Oslava, která slibuje pěknou procházku. Jen pro jistotu obouváme pohorky, i když první půl kilometr si říkám, jestli budou vůbec potřeba. BUDOU, ale na to přijdu až za takou čtvrhodinku chůze. Zatím jsme na modré - na pohodlné lesní cestě, ale potřebujeme se dostat na červenou.

"Jen co budem kousek dál, tak skáčeme do lesa," upozorňuje mě můj muž, coby organizátor dnešního výletu. Připadá mi to docela legrační, protože už v lese jsme. 

Čekala jsem, že budeme "skákat" po rovince, ale kdeže, zkracujeme si to po parádním sešupu dolů. Ale už vidím stezku, to bude určitě červená. Děláme si tu značku - u pařezu mohylku - abychom věděli, kudy zpátky.

Pouštíme se doprava, cestička vede z kopce a po pár minutách se po naší pravé ruce objevuje nějaký potok, který se vlevá do Oslavy. K Oslavě samotné je to už kousek. Voda v korytě je hnědá a teče docela rychle.

 

Chvíli pozorujeme hejna komárů uprostřed řeky, kteří pár sekund letí jedním směrem, pak asi jeden zavelí a všichni se otočí druhým směrem a tak pořád dokola a dokola. Snad nás nezmerčí, repelent jsme nechali doma.

Míříme nahoru proti proudu.

 

Pěšina je široká a vede nedaleko vody. Objevujeme první trampskou osadu Orel (Klondike) s nádherným totemem. Sem tam se zajdeme podívat na břeh, ve vodě se třpytí zlaté částečky zlata. :o)

 

 

Pak zahlédneme první balvany a stezka se mění. Šplháme a lezeme po velkých šutrech jen kousek od vody a užíváme si dobrodrůžo a komáři si užívají nás. Sem tam mi sklouzne noha a já děkuju za prozřetelnost vzít si kotníčkové boty. 

 

Asi po kilometru kamzičích výkonů objevujeme další osadu Zlatou podkovu. Tady chvilku spočneme a vyzkoušíme vodu. Je ledová. I když jsem se namočila jen po kolena, mám pocit, že mi každou chvilku upadnou nohy. 

 

 

 

Vracíme se zpátky k naší pařezové značce. Cesta tentokrát vede do kopečka, takže u značky můžeme ždímat trička. Doposud jsme nezaregistrovali nějaké velké vedro, byli jsme převážně ve stínu. Teď se pustíme po červené na druhou stranu, naším cílem je zřícenina hradu Lamberka.

 

Tento úsek mi však připadá spíše značenou červenou trasou pro srnky. Pěšina je tu místy tak úzká, že se sem stěží vejde člověk, natož dva. Řeka hučí kdesi hluboko pod námi. My se soustřeďujeme na to, kam pokládáme nohy, neradi bychom se skutáleli dolů. 

stezka v pravé části fotky

 

mraveniště na pařezu

 

A konečně pár kamenů označující zříceninu hradu Lamberk. Jen kousek odtud je parádní vyhlídka na řeku vinoucí se dole v údolí.

 

Přesouváme se k rozcestníku Pod Pastýřkou, ukazatel říká 500 m. Převáděla bych to spíše na kilometry, je to výstižnější - tedy 0,5 km a ještě lépe na 2 km. Tento úsek byl nejobtížnější a zdál se nám i tak nejdelší. Kamenná pole, spadlé kmeny stromů přes cestu, úzká stezka, šlapání do kopce a odpočítávání každého metru. Ale i přes bolavé nohy patřila tato část k těm pěknějším.

 

fotka dne

Spadlý kmen - nic zvláštního v této oblasti. Když ho přelézal M., smála jsem se mu, že nadělá. Nevěděl totiž, jak se dostat na druhou stranu. Úsměv mi zatuhl, když přišla řada na mně. Z téhle strany vypadá nízký, z té přelézací jsem však musela dát nohu pěkně vysoko. Navíc byl kmen kluzký, nebylo se za co zapřít. V této pozici jsem si říkala, že když mi uklouzne noha, spadnu pěkně nepěkně na hubu. :o)

První modrou značku jsme si doslova vymodlili. Zpáteční trasa byla už naštěstí široká lesní cesta, zprvu vedoucí do kopečka a pak po rovince, kde jsme zase načerpali trochu sil.

 

Výlet doporučuju každému, kdo touží po nevšední a divoké přírodě. Nám zůstane ještě dlooouho v paměti. Stojí to za to!