čtvrtek 22. srpna 2013

Montebůů

 
 

Když jsem před lety odcházela z našeho domu, bylo mi smutno. 
Vždy jsem si myslela, že se budu vracet k rodičům na stejné místo, kde jsem vyrůstala, kde jsem měla kamarády, koupala se v řece, toulala se lesem...
Noc co noc jsem se vracela ve snech. 
Musí to být úžasné žít v jednom domě od narození až do smrti.
Znát každičký jeho detail - i v jeho okolí v každém ročním období.


 


Všímám si detailů.
Tady.
Už nebloumám po hnědozeleném koberci v předsíni, neslyším šustění akátů a nekoukám s hrnkem čaje v ruce z kuchyňského okna na les.  
Přesto jsem si to všechno zapsala do paměti. 




Tady z kuchyně dohlížím na vrbu, z pokoje na červené růže. 
Z šeříku na dvoře nám chodí ujídat vosy.
Na střeše se pořádají sněmy koček z celé ulice. 
Z houpačky na zahradě je vidět široko daleko. 
Na schodech u potůčku se báječně čte a háčkuje.
Kousek nad domem nám parkuje Velký vůz. 




Les tu žije svým vlastním životem.
Na polích se prohánějí srny a zajíci.
Na Čarolouce to voní po mateřídoušce a lesních jahodách. 


 


A na Montebůů mi pokaždé dojde, jak mi to tu přirůstá k srdci čím dál tím víc.



2 komentáře:

  1. Ahoj Jitu! :-)
    No vidíš a je spousta těch, kteří se nemohou dočkat, až opustí své hnízdo a vytvoří si své vlastní. :-)

    Nádherně jsi to napsala, až se mě samotné postesklo. :-)
    Přírodu máte nádhernou, člověk by si u vás připadal jako v Ráji a rychle by si zvykl. :-) Jejda, tobě se ale musí nádherně tvořit. :-) A vychutnávat si horký lahodný nápoj. :-)

    Jitu měj se krásně a ahooooooooooooooooooooooj!!!!!!!!!!!!!! :-)

    OdpovědětVymazat

* Díky za Vaši milou návštěvu na mém blogu. *