úterý 29. července 2014

Pro klid duše

 
 
 


Vyšli jsme si.
Nutně jsem potřebovala zelenou.
Cílem měla být Čarolouka, ale slunko peklo o 106 a asi v půli cesty mi došlo, že se tam nebude kde schovat. Navíc zemědělci vyrazili na ječmen, tak jsme to otočili a usadili se v sadu. Divoko ani neprotestoval, s vyplazeným jazykem se hned svalil do trávy. V pšeničném lánu to praskalo, jako by byl pod proudem, vlaštovky se honily za mouchami, na vesnici se sneslo ospalé odpoledne a nad Magical hill se to začínalo kupit na bouřku. Jala jsem se oddávat háčkování, přemýšlení co by - kdyby, focení... Nicméně to poslední mi moc dopřáno nebylo, páč Divoko zbystřil psa a jal se mu dát nejen štěkotem, ale i svou přítomností najevo, kdo je tu momentálně pánem. Nevadilo mu ani navíjecí vodítko (do té doby ledabyle položené pod mou nohou), ani to, že narušitel byl tak dvakrát větší než on sám. Odhodila jsem foťák (jasně že) a pustila jsem se za ním trávou skoro po pás, abych ho ušetřila bolestného vyvedení z omylu. Naštěstí ten narušitel byla psí slečna, která vůbec netušila, oč té malé dělové kouli vůbec jde.
Uff.
Zelené jsem se nabažila, možem jít dom.


 
 


 I když...
Čekání na bouřku, kdy se vzduch trochu svlaží a v kuchyni se dá zapnout trouba a něco dobrého upéct, jsem si krátila pytlíčkováním. Mám v plánu vybavit skříň voňavem, tak snad mi zásoby fialového zlata postačí. Ústřižků látek je dostatek, puntík je zatím favoritem No. 1.


 
 


Ani večer to není cosi ono. Hlava šrotuje a závěry se mi vůbec nelíbí. Moc času na přemýšlení je nanic. Radši prchám. Stařičký počítačový stolek, který z nouze používám na šití, je mi sympatický čím dál tím víc. Díky kolečkům s ním můžu šoupat sem a tam podle potřeby, což je praktické hlavně večer, kdy s ním zaroluju přímo pod lustr. Vytahuju proužkatý svetr, který už dosloužil, a hned má hrnek nový slušivý rolák. Do křesla minipolštář, aby bylo měkce a dalo se pohodlně opřít. Snad nebude štěkat nebo vrčet, když jsem ho naplnila stoprocentním psiskem.


Na louce alespoň v myšlenkách...
S písničkou, kterou si nechávám zahrát pokaždé, když má M. v ruce kytaru.
 ♥




neděle 27. července 2014

Hvězdy a vánek

 
 
 
 


 slunko a déšť
vrnění stroje a rozjímání
barevné špendlíky a luční hrnek


 
 
 
 
 


Druhý ročník netopýrování proběhl jinde. Natěšení z předchozího večera, kdy nebe překvapovalo tmavými fjordy, jsme vyrazili na místo Em. Museli jsme si počkat. A taky hledat. Ale našli jsme. V oáze stromů a božského příbytku byli téměř nadosah. Lítali nad hlavou s tichým šuštěním křídel, ale zastihnout je objektivem nešlo.



úterý 22. července 2014

Tož tak...

  
  


Přišel déšť a ochlazení, které se dá počítat spíše na hodiny. Neva. Zahrada pookřála a my s ní. Navečer jsem musela rozsvítit lampičku, docela nezvyklé poslední měsíc. Vytahuju mé oblíbené krabice a hraju si s korálky a látkami. Pan stroj je potěšen, že se mu věnuju, i když remcá, že ho zanedbávám. M. ho bude muset namazat, aby si nestěžoval tak hlasitě.


 
 


Po nedělním setkání s K. přišla úleva a radost. Čistá radost bez jakýchkoli příměsí čehosi nepatřičného. Jsem happy.
Když jsme se cestou domů stavovali v marketu něco si ulovit, smály se tam na mně cukety. Mám pramálo zkušeností s přípravou této zeleniny, protože M. ji nemusí. Nee - to není to správné slovo. Lepší je: nechce. :o) Ale léto je časem experimentů a navíc M. se stravuje v práci, tak jsem ji vzala s sebou. Náhled do kuchařské knihy a...

Zapečená cuketa
  Původní recept vyžaduje tvrdý sýr a parmezán. Leč pohled do lednice říká jedno. Není to, ani ono. A jak už jsem zmiňovala to experimentování... Zkrátka a dobře - leda tak balkánský sýr, v čemž nevidím zas tak velký problém. Cuketu oloupu a rozpůlím. Vydlabu jadérka a do rýhy naleju směs s rozšlehaného vajíčka a sýru. Zapeču půl hodiny (těžko říct, jestli se to tam má nechat déle) a hned DVA dny po sobě se láduju touhle variací alá co dům dal, protože je to fakt dobrý.


 
 
 


Na zahradě se snažím trochu zkrotit jahodníky, které jsou čím dál tím bohatší nejen na listy, ale i škvory, kterým se pod nimi náramně daří. Nic proti škvorům, ale odcuť pocuť. Pouštím potok, zas po čase je dostatek vody i na toto zpestření zahradní oázy. Téměř okamžitě se zahradní práce zvrhávají v makrokosmos a clonokosmos, vytahuju foťák a fotím, co se fotit dá.
 ☼


 
 
 
 
 
 


Kozičky na Dračí louce vystřídala planá mrkev. Tyhle změny mě letos velmi baví. Drápeme se do svahu a libujeme si, jaký je parádní vítr a jak to dneska bude určitě dobře lítat.
Lítá to dobře.
Tak dobře, že Kite skončí hnedle po první letové zkoušce na hrušce. A je dolítáno, říkáme si. Naštěstí to dopadlo dobře (přesně jako v pohádce), drak zručně sundán a pokračujem v řádění (i když kousek níže v dostatečné vzdálenosti od stromů).
Esíčka, nálety, rozpažení, připažení, nahození, "úaáááá"...
A taky válení se v trávě, plátěňáky od hlíny, pusa osmahlá od slunka, průzkumy (co je mrkev a co už mrkev není) a úskoky do pšenice (pardon, vlastně do ječmene).

Jak říkají v rádiu:
"Život se nemá uspěchat, život se má žít."
Sice to ještě pokračuje dál v nějakém (pro mně) nesmyslném dodatku, ale tohle je z toho nejlepčí.
"Úaáááá!"

 

Pod čarou
Jóó, a míček (či jak se tomu nadává) na badminton je z ořešáku zase doma.


pondělí 21. července 2014

▪Kostka ke kostce▪

 
 


... a je z toho Kostkovaný polštář
 ♥
Kombinace barev stejná jako u Piškvorkového polštáře.
*
Hotovo...

 
Háčku zdar!


sobota 19. července 2014

Večer

 
 


... na a pod kopcem
I když jsem západ propásla, byla ta prochajda vysoce relaxační.
Z hřiště sice hrálo cosi podobné hudbě, ale mé uši naslouchaly spíše koncertu cvrčků v pšeničném poli.
Hráli machři naplno, i když je vůbec nebylo vidět.


 


Včerejší badmintonový trénink.
Shoda minimální, ztráty maximální.
A srandy?
Srandy hromada.


 
 


 Mé studium "naučné a poučné" knihy v praxi.
Objevil se a dokonce byl i ochotný zapózovat.
*
Dvarazy za den!
Na přání...


 


pátek 18. července 2014

V (nor)málu

 
 
 


Asi.
Snad.
Možná.
*
Čím vyšší teploty venku, tím více se přemisťujeme do letního traktu. Přímá úměra - žádná věda. Už i matrace putovaly a dnes jsme se vyspali dorůžova. Tma jako v pytli a "příjemných" 25. O poznání líp se mi chtělo i z postele, zatemnění dělá svoje.


 
 


Mini B.A.BINEC No. 4
Hurá akce N. u n. nedopadla. Spíše připomínala přetahovanou a pantomimu. 
Cesty se rozdělily. Ty trvalé máme už pod kontrolou, ale ty dočasné je třeba naučit se zvládat. Stále se učíme.
Pracovní terapie naštěstí zabrala. Nitky, látky, knoflíky, korálky... Ale hlavně něco, co dokáže mysl utišit a přesměrovat jiným směrem.
Někdy VÍM a jindy nechápu nic.
*
Najednou přede mnou leží polotovar, o jehož bytí jsem předtím značně pochybovala.
?


 
 


Vrátila jsem se ke svým lektvarům. I když v kuchyni se dá čarovat až odpoledne nebo navečer. Nebo za vydatné pomoci větráku. Rybíz na mně počkal. Stále dominuje, tak proč ho nevyužít i zde.

Čokoládová rybezuláda
 tak trochu jiná marmeláda
1 kg rybízu
50 ml rumu
500 g cukru
100 g hořké nebo mléčné čokolády
1 vanilkový pudinkový prášek

Rybíz jsem rozmixovala a přes sítko protřela šťávu. Přimíchala jsem zbytek a dala do pekárny na program marmeláda.



 
 

čtvrtek 17. července 2014

Letní putování: Červená Lhota

 
 
 
 


Rote Lotte
Resty z předpředminula dotaženy do konce. Tehdy tu nebyla ani noha (vzhledem k hodině i ročnímu období), teď se tu doslava probojováváme k zámecké bráně. Prohlížím pohlednice a těším se na prohlídku, i když zpětně musím říct, že fotograf byl opravdu zručný. Kloužeme v papučích po místnostech, nasloucháme dávným příběhům
a ve skrytu duše i srdce se těšíme na závěr dne...



Letní toulání: Šumavou skrz naskrz

 
 


Po nevydařené cestě na Kašperk (i když okolní scenérie byly úžasné) jsme zastavili v chalupě na kopci (s dřevěnými klikami úplně všude) na jídlo. Poté jsme se fotili s jelínkovatým tričkem, které bylo pro M. krapet malé a tak bylo téměř okamžitě pasované na spací triko pro mně.


 
 


Na dezert jsme zastavili o hodný kus dál. Kde by mě napadlo, že uprostřed lesů najdeme cukrárnu s maxi zákuskama a výborným kapucínem. Cukr doplněn a energie dobita. Pokračujeme v cestě. Hledáme nějaké domorodce, ale nabýváme dojmu, že Šumava je spíš o penzionech. Divočina okupována hlavně středočechy.


 
 
 


Plavební kanál a opět Vydra. Nikde nikdo. Užíváme vody, hledáme vydrásky a vybíráme oblázky, které si odvezeme domů. 


 


Zbývá překročení nejvyššího bodu, zamávání Kvildám a pak rychlý ústup před pořádnou černočernou bouřku.



Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...