H. mě pomalu pouští ze svých drápků.
Jsem ráda. Takový chaos v sobě, co jsem prodělávala minulé dny, jsem ještě nezažila. Není to cesta. Alespoň pro mě ne. Nechci se uzavírat do bubliny ohraničeného světa.
K něčemu to však dobré bylo. Zjistila jsem, že nejsem tak marná, jak se mi zdálo. Už vím, že bych to zvládla. Nicméně jsem si také uvědomila, že nechci být toho všeho součástí a že se nechci spolupodílet na řízení. Je to příliš.
Vytáhla jsem jednoho z kostlivců z mé krabice s vlnou.
Tvoření rukama ke svému životu potřebuju jaky kyslík k dýchání. Zatím se rozhoduju, do čeho se pustím, k čemu se vrátím, čemu se budu věnovat...
Zrovna před chvílí mě napadlo, že bych si z těch zbytkových klubíček mohla uháčkovat jarní návleky na ruce. Jen toho zapošívání, když bude každá řada jiná. No uvidíme.
Trocha vody a světlo.
Kéž by mi tohle taky k životu stačilo...
Žádné komentáře:
Okomentovat
* Díky za Vaši milou návštěvu na mém blogu. *