... na Kraví kopec byla ve znamení našedlé oblohy, mdlého slunce a prázdných sklizených polí.
Připadala jsem si jako na konci října a jsem si jistá, že podobný den v říjnu ještě zažiju. Skoro žádné světlo. Okolní ticho. Tíživý smutek.
Ta holá pole na mně působí depresivně. Jen kukuřice ještě stojí. Suchá, místy zežloutlá, pokorně čekající.
Ještě že je srpen. Před námi bude ještě spousta prosluněných dní. Musím si nachytat zásoby žluté energie. Budou mi stačit skleničky od jogurtu?
Náš kostel fotím velice ráda. S hnědým polem v popředí se mi líbí ještě víc. A co teprve s šípkovým keřem - je tam, není tam? ...
Úžasná mračna šplíchnutá ocelovou barvou. Raději mám sice blankytnou oblohu, ale tato má taky něco do sebe.
Takhle nějak si totiž představuju konec světa. Zloba Boha v podobě ukrutné bouře s blesky, hromy a vichřicí a potom... Potom už nic.
Z mraků nad Kravím kopcem žádná bouřka nepřišla. Zdržely se poměrně dlouho. Odtáhly až dnes odpoledne a ustoupily azuru, který já tak ráda. ☼