čtvrtek 31. května 2012

Z okýnka rychlíku

Poslední dva týdny jsou superhektické. Minulý týden plný chystání, plánování, dodělávek, čehož vyvrcholením byla pracovní sobota. Kratičký odpočinek v neděli a jedeme nanovo. Nezastavujem! Máme zpoždění! V úterý v práci až do večera... Domácnost vzhůru nohama...





K tomu všemu radost, smích, řádění v kuchyni, ale i bolest a prudký pád. Pěkně na všechny čtyři. A vstávat se nechce. I díky tomu, že je tělo vyšťavené jak vymačkaný citron. Odpolední spánek, kdy netoužím po ničem jiném než zavřít oči a zavrtat se do peřin. Pak osm hodin dalšího spánku. A svět začíná zas trochu růžovatět. Bylo na čase. Páč mám pocit, že pokud bych na čtyřech zůstala o trochu déle, pak by teprve začalo to peklo. 
Pracovní terapie zahájena... Dělání, dělání, to mi duši zachrání...


zpracovávání darovaných jablíček, voní podzimem a spadaným listím, bio každým coulem



 stěhování kámošek knih, už brzy dostanou své místečko v nové knihovně



ochutnávání pečených trilobitů coby domácích sušenek, mňam, jsou výborné
Peťko, podle Tvého receptu!



spracování dalších pár oček, deka by v mém podání trvala určitě několik let



a pak pozorování duhy po dešti, bylo krásně voňavo




Naděje prý umírá poslední - no uvidíme...
☼☼☼




středa 23. května 2012

Nejen svetříkománie

Ještě než přišlo oteplení, pustila jsem se do oblečků pro svícínek do obyváku a také pro můj nový hrneček, který jsem za pár korun objevila na hrnčířských trzích. Tam se mi také podařilo koupit med smíchaný s černým rybízem, a tak teď častěji vařím čaj, abych si na něm mohla pochutnat.







Bylo docela problém udělat tuto fotku, když je teď dlouho světlo. Ale i tak občas zatoužím po světle svíčky.



V městečku jsem objevila úplně neplánovaně v maličké galanterii dvě opuštěná a zlevněná klubíčka colorovaného Merina. Toto, co je na obrázku, a pak ještě jedno domodra (viz níže). Měla jsem z nich obrovskou radost, protože Merino je velice příjemné na dotek. Ovšem háčkování z těchto klubek bylo velkým zklamáním. Ač mají stejné složení jako jednobarevná, mají více chloupků a nejsou tak plyšová. Nevadí, NAŠTĚSTÍ jsem jich nekoupila moc. Poučení pro příště. 



Astrid a Veronika je dočteno. Zvláštní kniha. Krásná i tragická zároveň. Nádherné popisy a zamyšlení. Byla jsem z nich nadšená a zárověň smutná z osudů obou hrdinek. Příběh z přítomnosti si určitě přečtu ještě jednou. Něco mi došlo až úplně na konci (holt mám stále na očích růžové brýle) při pročítání "otázek pro čtenáře", kterými je kniha vybavena. Po pravdě řečeno, mrzí mě to objevení. Jako by Astrid ztratila tu sympatičnost. Ale to jen pro zasvěcené, že Heli! ÜÜÜ 



Nyní nová kniha a nový miniprojektík. No nevím, jestli u knihy vydržím. Některé pasáže děje jsou na mně příliš "rychlé" a jsou mi spíš "proti srsti". 

Katarina Mazetti - Chlápek od vedlejšího hrobu
Na hřbitově se náhodně setkají dva pozůstalí. Désirée je knihovnice a v polední přestávce chovívá k náhrobku svého manžela. Benny je zemědělec, jenž chová krávy a pečuje o hrob svých rodičů. Sedávají spolu na lavičce před hroby a zpočátku k sobě cítí antipatii. Ale jednoho dne se to změní... On potřebuje hospodyni a pomocnici na statku, ona je intelektuálka, která neumí ani vařit. 





sobota 19. května 2012

Objevení Ameriky

Tohle je důvod včerejší návštěvy zahrady. Indiánská máta, kterou jsem si koupila na farmářském trhu ve městě a kterou jsem chtěla zasadit. Mimochodem, nádherně voní. Pak jsem si všimla, že by bylinky potřebovaly trochu pokopat. No a když byla práce hotová, rozhlédla jsem se po mém malém políčku a zkonstatovala, že potřebuje pokopat všechno. To bych nebyla já, abych si práci nezpříjemnila, tak jsem si donesla háčkování a foťák, kdyby něco... Znáte to. Svetřík na misku už je hotový. A je započat nový miniprojektík. 





Motyka a rukavice vedle lavičky už se začaly ošívat dlouhým nicneděláním. Já však mrkla na foťák, který ležel hned vedle klubka. Udělám pár snímečků, teď je zrovna fajn světlo a pak se teda vrhnu na to, proč tu vlastně sem. Z pár snímečků vzniklo neuvěřitelných 300 fotek a špinavé tepláky a mikina, když jsem ležela na břiše mezi rajčaty a fotila svou skalku. 300 fotek - takový počet si kolegyně přivezla na týdenní dovolené v Izraeli. 
Jaké z toho plyne poučení? Stačí mi dát foťák do ruky, zavřít mě na zahradu a všichni budou spokojení. Ušetřili jsme peníze za zájezd a stejně jsme spokojení.




A teď Vám objasním, proč se tento článek jmenuje tak, jak se jmenuje. Já mám totiž velice ráda makro a zkoušela jsem vyfotit vodu v našem zahradním potůčku. Ale pořád to nebylo nějak ono. A tak jsem začala experimentovat a tu jsem zjistila, že můj foťáček obsahuje mimo jiné i funkci sekvenční snímání a to na různou kvalitu fotek. Jéééé, to je něco pro mně. A už se fotilo a mačkalo.
No jen se podívejte, jak vypadá fotka bez sekvečního snímání a s ním. Fotky ještě nejsou úplně zaostřené, ještě to musím natrénovat. Ale rozdíl je vidět hned.

bez


s



dokonce i naše psisko jsem dokázala na tento způsob vyfotit !!!




Ještě že už skončila éra filmů, jinak bych se nedoplatila.

Prímový víkend,




čtvrtek 17. května 2012

S nádechem...

vůně sedmikvítkového čaje...



chuť křupavého a horkého okraje vafle s bohatou posypkou vanilkového cukru...



chvilka s háčkem a barevnými klubíčky...



okamžiky příjemné samoty v hektickém dni...



návštěva jiného světa...



... to vše s nádechem sladkého víkendu ♥♥♥


Z dnešní návštěvy antikvariátu (oprávněně mě to tam hodně táhlo) jsem si přinesla knihu Astrid a Veronika od  Lindy Olssonové. Začetla jsem se ještě na cestě domů, pak při večeři... Tuhle zvládnu určitě rychle. I když podobné knihy si spíše šetřím a užívám.



Je mrazivý březnový večer, když se Veronika stěhuje z Nového Zélandu do pronajatého domu severně od Stockholmu. Hledá místo, kde by se vzpamatovala z nedávné smrti svého snoubence. Dům je nepřívětivý a cizí, ale postupem času mu vtiskuje svou tvář. A brzy přijde i setkání, které jí změní život.
Astrid, kterou místní nazývají čarodějnicí, bydlí hned ve vedlejším domu. Stařena je pronásledována svou nelehkou, tragickou minulostí. Jednoho dne však ke svému údivu zajde ke své nové sousedce, aby zjistila, proč ji pár dní nezahlédla venku. Najde ji v horečkách a od toho dne začínají obě ženy hledat cestu nejenom jedna ke druhé, ale i k životní moudrosti a hlasu, jenž k nám naléhavě promlouvá z hloubi našeho srdce.
Dvě ženy, z nichž jedna má svou knihu života napsanou jen zčásti, zatímco příběh druhé se pomalu chýlí ke konci, si vzájemně pomáhají uzavřít jednu životní kapitolu a otevřít další.


A ještě jeden dárek od Lenky. Děkuju, zahřálo! ♥





Posílám dál...
Šárce


Prímový večer, víkend už je v dohlednu. ☼

neděle 13. května 2012

Barevné radosti

Krásně to tu u nás kvete a já jsem z tolika barev a rozmanitostí květů happy. Nedokážu si představit, jak někdo v bytě nemá ani jednu kytku. Sice je to závazek občas je zalít a přihnojit, utřít prach nebo přesadit, sice mám někdy pocit, že jich máme už přespříliš, ale i tak si zas nějakou hezkou pořídím. Miluju zelenou barvu, uklidňuje nejenom oči. 





Tuhle kytí mi přinesla sestra. Malé šlahounky, které mám prý strčit do vody, aby pustily kořínky. Moc jsem nevěřila, že by z nich něco bylo, ale k mému velkému údivu opravdu kořínky ukázaly a následně se rostlince dařilo i v květináči. Považuji to za svůj velký pěstitelský úspěch. Ü Jen jméno neznám...




Fialková klasika, tentokrát dokonce dvoubarevná a řasená růžová. Na svět se dere i bílá s růžovým okrajem, tak uvidíme... ♥




Další háčkované dílko dotvořeno. ☼ Ptáček, jednodušeji než jsem původně zamýšlela. Základ obyčejné kolečko a pak už jen koláž knoflíků a korálků. Už zdobí komodu. Díky Lence a Lucy.



Šla jsem do galanterie. Nebezpečné místo, řeknu Vám. Původně jen pro mulinky. V počtu šest. Tři bílé, tři černé. Černé neměli. Zato měli melírovanou Camilu. 
Dost jsem se divila, protože jsem jí tam nikdy neviděla. Prý ji mají pořád, bylo mi řečeno. Jasně... Asi tak jako když jsem šla kdysi do téže galanterie, zničená, že z těch "chlupatých" vln - těžké to začátky háčkařky - se nedá háčkovat. Chtěla jsem něco "méně chlupatého", načež paní sáhla pod pult - co na to říct - a vytáhla jednobarevnou Camilu. 
S obtížemi odolávám melírovaným vlnám. Hlavně těm neakrylovým - jojo, terminologii už mám zmáknoutou - což špatně snáší má peněženka. Samozřejmě, že jsem je koupila, ale tři jsem tam nechala!!! Ü Ještě přesně nevím, co z nich bude, ale je jim určitě lépe u mně než v obchodě.







Čína z remosky

vepřové maso
mouka
sladká paprika
cibule
žampiony
okurky








Mouku smícháme se sladkou paprikou v poměru 1:1. Ve směsi obalíme kousky vepřového masa. Na tuku orestujeme cibulku, přidáme masovou směs, dále žampiony a okurky, podlijeme vodou a vaříme do změknutí masa. Zahušťovat ani není potřeba, zahustí se to samo. Ü 
Nejlépe chutná s vařenými nebo pečenými bramborami nebo hranolkami. 







Rána...

,
 
Víkendová rána miluju. Zvláště sobotní mám moc ráda. V případě, že mám na snídani nějakou dobrotu (samozřejmě domácí s láskou upečenou), voňavý čaj a k tomu ještě vím, že nemusím vařit... To je žůžo!









Ale musím říct, že dokonce i všední rána někdy stojí za to. Když člověk dokáže rozlepit oči v nekřesťanskou hodinu, přemluví se opustit sweat home sweat, a pak uvidí slunce nad hlavou, uslyší kosí koncert a vlaštoviččí švitoření a uloží si do paměti podobné obrázky ranního svítání - v takovou chvíli je mi fajn a ani mi moc nevadí, že už jsem na cestě do práce... ♥ Jó, jaro je jaro...





Snad takových všedních rán bude víc a snad je někdy zdokumentuji i slušnějším foťákem. Jenže kdo by s sebou tahal, že...