neděle 28. srpna 2016

Pod Švestkou II

 

stejné místo - stejná hodina
stejné šortky - jiné tričko
jiný šátek

 
 

sobota 27. srpna 2016

Večerní Montebůů

 
 
 
 
 

 Večer jsme vyjeli na kopec. Západ slunka. Balíky slámy. Suché traviny. Nikde nikdo. Jen kousek dál pasoucí se krávy...

 
 
 

O pár metrů dál...
Pětidub.
Krásnější než Dub. A to místo okolo!

 

V průchodu máme nájemníka. Toho samého, kterého dopoledne pozoruju z křesla usazeného na střeše a čiperně štěbetajícího. Doufám, že ještě dlouho nenabere směr Afrika. Bude se mi po něm hodně stýskat.

(Jako) Papelote

 

Chtěla bych papelote diář v šedém obalu. A taky cestovatelský deník v proužku. A rozhodně i nějaký ten černý sešit. A nejlépe všechny dohromady. S mou notesovou úchylkou nic neobvyklého...
Ale dobře. Stačil by mi jen diář. Rodinný rozpočet to snad snese.

 
 

Jenže zatím není k mání.
Ještě ho nenatiskli.
A do ledna daleko!
*
Otevřela jsem svou krabici s látkami 
a mezi nekonečnými kombinacemi barev a vzorů...
mezi háčkovacím rozjímáním s van Goghem
a čajovým dýchánkem s Crisem...

 

vznikl můj papeloťáckej deník 
se žlutým puntíkem
světle modrou kostkou
s bílou záložkou
a gumičkou přes

pátek 26. srpna 2016

Na skok nebo dva

 
 
 

... v H.
*
Přišla i Kačaba, takže bylo veselo a řeč rozhodně nestála. Prolezli jsme celou zahradu, postupně zabavili tři hrnky pro vlastní potřeby (Van Gogh tam leží jen tak na plaňce plotu!), vyzkoušeli klady suchého záchoda, vyráchali v mini plaveckém bazénku, posvačili, užili sluníčka i stínu, rodiny a kořenů...
*
Největší novinka - Kačí s očima na vrch hlavy - že už viděla toho novýho Pottera! Fantasta! Má vyjít až za měsíc, tak nevím, co měla za vlčí mlhu...

 

Kofíčko v Monetovi...
Už mám svého!

Futrálek

 

Pan stroj a já. Zase spolu. Je to bezva parťák, má se mnou božskou trpělivost a dělá můj den hezčím.
I když s tou trpělivostí - dnes jsem ho už opravdu dohřála. Čtyři látky na sobě a ještě s vliselínem. No, jsi normální? Jehla se zohla a doslova zažrala do puntíku. Po pár panických okamžicích a tahání ala babička tahala řepu jsem ji přeci jen dostala ven. Jak z látky, tak se stroje. Uff! Byla celá, obal i já taky. Takže vlastně happy end.

 
 
 

Pomocník do práce. Starý diář. Nový futrálek. Nová záložka.
Obálek je nedokonalý tak jako všechno kolem mě. Chtělo by to předělat, udělat lépe! Ale mě se líbí takový, jaký je. A na ten půlrok, než bude potřeba nový diář, udělá spoustu služby a vykouzlí i úsměv na rtech.

Poslední ráno

 

v křesílku
s Šedou na klíně

čtvrtek 25. srpna 2016

Pro radost

 

mou i její...
se srdíčkovou placičkou...

úterý 23. srpna 2016

neděle 21. srpna 2016

Puntík s puntíkem

 

Udělaly jsme si nedělní babinec. Zcela neplánovaný v tomto období. Ale venku pršelo, doma bylo příjemně teplo a já jsem tuze toužila naučit se kapsičku se zipem a dnem. Návod vypadal jednoduše, tak hodinka a půl i s popíjením kávy a uždibováním dobrot. Díky stručnému a ne úplně jasnému postupu jsme u šití nakonec strávily celé odpoledne a až před večeří bylo hotovo.

 

A tady už připraveno na ranní háčkovánky...

sobota 20. srpna 2016

Čechy pod Kosířem

 
 
 

Sobotní tralalajda směřovala ku Prostějovu. Tohle městečko jsme toužili navštívit už dřív. Jako by se tu zastavil čas. I přes turistickou sezonu tu nebylo přelidněno. Klasicistní zámek byl pro veřejnost otevřen teprve tento rok. Tak rychle nazout papučky a hurá na prohlídku.

 

Hned při vstupu na prohlídku takovéhle sofa! Jak nejsem na modrou barvu, tak na tomto potahu jsem mohla oči nechat. Přiznám se, že i ostatní sedací nábytek v zámku má velice hezké čalounění.

 
 
 
 
 

Po hodinové prohlídce a velmi kvalitním výkladu nadšené paní průvodkyně jsme se šli podívat do parku. Vyhli jsme se nabídce komentované prohlídky a šli park prozkoumávat na vlastní pěst. Velká škoda, že přilehlá levandulová kavárna měla zavřeno kvůli konané svatební hostině. Těšila jsem se na levandulové kapučíno. Tak snad někdy příště.

 
 
 
 

K Červené věži jsme se vydrápali vyšlapanou cestičkou, chvilku poseděli v trávě a pak se vydali podél dlouhého rybníka ke stavidlu. Poplácali místní stromy a pak už na cestu domů.

čtvrtek 18. srpna 2016

Na netopejry

 
 

Navečer jsme se vypravili na lov.
Upejrů.
Tak jako před dvěma lety tadyhle jen o měsíc později. Bylo poměrně chladno, šátek na krku se hodil. Vyrazili jsme brzy, slunko bylo ještě na obloze ale už nízko. Obešli jsme kostel, poseděli na lavičce u hřišťátka, popošli ruku v ruce tam, kde tehdá projížděly kombajny a nakonec usedli na lavičku hned u branky očima sledujíce velkou ručičku hodin na věži a okna.
*
Nic.
Ani křídlo...

 
 
 

Přesunuli jsme se tedy na Montebůů a kochali se nádherných východem měsíce. Ani tady jsme neviděli ani jednoho upejrka.
*
Ty jsme viděli až u garáže a u nás nad dvorkem!

středa 17. srpna 2016

U Dubu

 
 

Hned po obědě jsem šlápla do pedálů. Už včera jsem si naplánovala, že se musím podívat na Území nikoho k Dubu. Tak dlouho jsem tam nebyla. Naposledy tuhle. Před dvěma lety! Vinu na tom nese hlavně fakt, že tato část Území nikoho ještě do nedávna byla Územím dlouhých hřív. Naštěstí se koně přestěhovali jinam a zas je tu pusto a prázdno.

 
 

Pod větvemi tohoto rozložitého stromu jako by se zastavil čas. Od poslední návštěvy ale dost sešel. Už nevypadá tak majestátně. Suché větve a napadené listy mu ubírají na kráse. I tak má své kouzlo.

 
 

Vzala jsem si s sebou rozháčkovaný šátek. Usadila jsem se na jedné z nízkých větví a zvětšila šátek o pár řad. A tu mě napadlo jeho jméno.
Šumění.

šumění větru
šumění listí nad hlavou
šumění stébel travin ...

 

Kolo na mě věrně čekalo uložené v trávě mezi třezalkami, kakostem a čekankou. Cesta domů nebyla tak náročná jak ta sem. Nevracela jsem se tou samou pěšinou. Pustila jsem se na jih a po pár šlápnutí do pedálů jsem byla zpátky doma.