středa 17. srpna 2016

U Dubu

 
 

Hned po obědě jsem šlápla do pedálů. Už včera jsem si naplánovala, že se musím podívat na Území nikoho k Dubu. Tak dlouho jsem tam nebyla. Naposledy tuhle. Před dvěma lety! Vinu na tom nese hlavně fakt, že tato část Území nikoho ještě do nedávna byla Územím dlouhých hřív. Naštěstí se koně přestěhovali jinam a zas je tu pusto a prázdno.

 
 

Pod větvemi tohoto rozložitého stromu jako by se zastavil čas. Od poslední návštěvy ale dost sešel. Už nevypadá tak majestátně. Suché větve a napadené listy mu ubírají na kráse. I tak má své kouzlo.

 
 

Vzala jsem si s sebou rozháčkovaný šátek. Usadila jsem se na jedné z nízkých větví a zvětšila šátek o pár řad. A tu mě napadlo jeho jméno.
Šumění.

šumění větru
šumění listí nad hlavou
šumění stébel travin ...

 

Kolo na mě věrně čekalo uložené v trávě mezi třezalkami, kakostem a čekankou. Cesta domů nebyla tak náročná jak ta sem. Nevracela jsem se tou samou pěšinou. Pustila jsem se na jih a po pár šlápnutí do pedálů jsem byla zpátky doma.

Žádné komentáře:

Okomentovat

* Díky za Vaše milé zastavení na mém blogu. *

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...