I když jsme přijeli poměrně pozdě, přemluvila jsem svoji lenost a vytáhli jsme Obludku na procházku po vesnici. Zima zalézala až pod čepici, ale mě zahříval pocit, že se mi nechtělo, a přesto jsem šla. Chodníky byly prázdné, obloha šedá. Benji vymetal všechny kaluže, i když na zahradě se vodě záměrně vyhýbá, aby si nenamočil tlapky. Citlivka. Tady mu to vůbec nevadilo. Prochajda se najednou změnila v dobrodružnou exkurzi za hledáním těch nejzajímavějších domovních dveří. Škoda jen, že už se smrákalo, a fotky jsem musela hodně přisvětlit, aby na nich bylo vůbec něco vidět. Mými favority jsou ty první. Chrání opuštěný dům, který už nikdo neobývá. Ty druhé mají obrovské kliky a navíc v dost velké výšce, dítě na ně vůbec nedosáhne. Poslední jsou zrenovované, dříve prý měly zelený základ a ručně přetírané lístky a květy růží ve vystouplých kroužcích.
Pustila jsem se do zpracovávání jablek ze sadu. Jako alternativa k zdravějšímu mlsání nebo svačina do práce se sušená jablíčka hodí. Navíc musím využít toho, že prodávají doposud šťavnaté kousky. Tak šťavnaté, že se mi v puse tvoří sliny, jen když pomyslím na slovo jabko. Kam se na ně hrabou jablka ze supermarketu.
Vzdělávací program Planeta 3000 je vždycky super. I tentokrát to stálo za to. Brazilská města, příroda, zvířata a hlavně indiáni, kteří žijí vědomě mimo civilizaci, to byl zážitek!
Minioslava v G.P. - karamelové kapučíno nezklamalo. L. tentokrát vyzkoušel mléčný koktejl s malinami a K. jakýsi spešl čaj ala kakao. Neodolala jsem a přikoupila i domů honey bush a porcelánové misečky na čajové dýchánky. Když Medi svolil na čaj, bylo třeba využít situace. Hned po příjezdu jsme to museli vyzkoušet. Hmm...
Květena se má k světu. Co na tom, že za oknem je konec podzimu a zima zalézá za nehty. Má nejmilejší tořivka mě potěšila sněhobílým kalíškem květu.
Termínovka byla tentokrát opravdu hektická. Asi proto, že jsem si nechala všechno na poslední chvíli a víc jak týden nenapsala ani čárku. Už nikdy víc. Alespoň jsem si jí zpříjemňovala čajem a posloucháním nahrávky Lví srdce.
K samotné audioknížce - sice jsem věděla, do "čeho jdu", ale na začátku mě mrazilo až hrůza. Jako na potvoru jsem si to pustila před spaním, a pak dlouho nemohla usnout. Je to stále živé... I ten konec si paní Lingrenová mohla odpustit, bez něj by se mi příběh líbil mnohem víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat
* Díky za Vaši milou návštěvu na mém blogu. *