Montebůů

 

 

Když jsem před lety odcházela z našeho domu, bylo mi smutno. 

Vždy jsem si myslela, že se budu vracet k rodičům na stejné místo, kde jsem vyrůstala, kde jsem měla kamarády, koupala se v řece, toulala se lesem...

Noc co noc jsem se vracela ve snech. 

Musí to být úžasné žít v jednom domě od narození až do smrti.

Znát každičký jeho detail - i v jeho okolí v každém ročním období.

 

Všímám si detailů.

Tady.

Už nebloumám po hnědozeleném koberci v předsíni, neslyším šustění akátů a nekoukám s hrnkem čaje v ruce z kuchyňského okna na les.  

Přesto jsem si to všechno zapsala do paměti. 

Tady z kuchyně dohlížím na vrbu, z pokoje na červené růže. 

Z šeříku na dvoře nám chodí ujídat vosy.

Na střeše se pořádají sněmy koček z celé ulice. 

Z houpačky na zahradě je vidět široko daleko. 

Na schodech u potůčku se báječně čte a háčkuje.

Kousek nad domem nám parkuje Velký vůz. 

Les tu žije svým vlastním životem.

Na polích se prohánějí srny a zajíci.

Na Čarolouce to voní po mateřídoušce a lesních jahodách. 

 

A na Montebůů mi pokaždé dojde, jak mi to tu přirůstá k srdci čím dál tím víc.

♥